Karel Schwarzenberg by byl dobrým prezidentem, kdyby byl tím, zač je tvůrci své „image“ vydáván, tedy osobností pravicovou a konzervativní. Existují bohužel vážné důvody se domnívat, že tento prezidentský kandidát není ani jedním z toho.
Nejde přitom o bezvýznamné detaily zmiňované jeho kritiky zleva, jako je chronické knížecí pospávání, ale o věci velmi závažné, které narušují jeho médii pečlivě pěstovaný obraz nekorumpovatelného člověka s čistým štítem, kterého tolik potřebujeme. Za Schwarzenbergovými zády se tyčí memento jeho restitučních kauz, v nichž se český soud bůhví proč (a zač) řídil rakouským právem, nebo podivný průběh jeho podnikatelských aktivit, spjatý s hospodářským propadem likérky Becher či zánikem továrny Tesla v Mirovicích.
Karla Schwarzenberga ovšem nelze považovat za pravicového konzervativce ještě z jiného důvodu. Ten spočívá v něčem, co knížeti zjednává podporu elitních klubů, umělců i trockistických komentátorů z Práva. Patrně nejvýstižněji tuto věc nedávno pojmenovala jedna ze Schwarzenbergových fanynek, která po skončení prvého kola volby zahájila v jeho volebním štábu onen televizními kamerami a mikrofony zaznamenaný zpěv české hymny, při němž si „Karel“ nedokázal vybavit text. Tato dáma časopisu Týden svěřila, že zpívat začala jata silnou emocí, neboť měla pocit, že vedle ní „…stojí Václav Havel v těch krátkých nohavicích…“.
Ano, knížete spojuje s exprezidentem Havlem mnohé. Stál mu blízko v disentu i na Hradě, sdílí jeho oddanost idejím multikulturalismu a světoobčanství, jakož i příznačný morální relativismus, a stejně jako Havel je i Schwarzenberg miláčkem médií, o jehož hříších se nemluví a jehož nedostatky jsou vždy a za všech okolností jen a jen roztomilé. Zatímco se však Václav Havel upřímně definoval jako „intelektuál se srdcem nalevo“, o Karlu Schwarzenbergovi platí, že se obestírá aureolou hodnot, které ve skutečnosti nevyznává. Je spojován s představou spořádaného života, slušnosti, vzdělanosti a velkorysosti, ačkoli sám dlouhodobě žije v komplikovaných osobních vztazích (v rozvedeném a nedávno znovu sezdaném manželství), veřejně podporuje homosexuální aktivisty, nerozpakuje se vulgárně napadat své ideové oponenty (slova jako magoři, cancy nebo prdel patří k jeho běžné výzbroji), nedostudoval žádnou z vysokých škol, s jejichž studiem začal a svým kritikům se trapně mstí (někdejšího předsedu Akce D.O.S.T. Ladislava Bátoru před časem doslova vyštval z místa ve státní správě).
Akce D.O.S.T. se proto obrací na své příznivce a konzervativně orientované voliče vůbec s naléhavou výzvou, aby se nenechali strhnout obavou z kandidáta levice a raději se voleb neúčastnili, než aby zatížili své svědomí volbou domněle pravicového Karla Schwarzenberga. Tomu dali v prvém kole prezidentské volby své hlasy všichni, kteří naivně uvěřili v jeho konzervatismus, ale také ti „zasvěcení“, kteří dobře vědí, že Schwarzenberg konzervativcem není, a právě proto ho volili. Ty druhé se Akce D.O.S.T. pochopitelně oslovit nepokouší, ti první si však nezaslouží být dále klamáni. Zejména jim je toto stručné stanovisko adresováno.
Karel Schwarzenberg by byl vhodnou volbou, kdyby byl osobností pravicovou a konzervativní. Kdyby byl například takový, jako byl jeho otec. Protože ale takový není, nebyl by dobrým prezidentem ani pro voliče snící o monarchii, ani pro spořádané měšťanstvo, ani pro ty, co touží po větší úctě k přírodě a vynesli kdysi „lesníka Karla“ do ministerské funkce. Karel Schwarzenberg by byl dobrým prezidentem jen pro Sorose, Kalouska, Bakalu a Schwarzenberga.
V Praze 17. 1. 2013
Michal Semín, předseda ; Petr Bahník, místopředseda