Dámy a pánové,
v titulu dnešního večera stojí konstatování neveselého stavu české pravice a dohad, zda z něj lze vybřednout. Spisovatel a signatář Manifestu D.O.S.T. Josef Hausmann před několika dny pořadatelům této diskuse v e-mailové korespondenci právem vytkl jeden literární detail: z erbenovského Záhořova lože se nevstává! Je trestem infernálním a tudíž definitivním! A vskutku, titul, který jsme zvolili je nepřípadný v tom smyslu, že to, co bylo v posledních letech nazýváno českou pravicí vlastně patří na pekelný rošt právem a zmrtvýchvstání téhož by bylo pramálo žádoucí. Smyslem našich úvah tedy zajisté nebude snaha vyvést z tartaru známé prázdné nádoby a bůhví čím motivované vlastiškůdce, nýbrž hledání příčin toho, co vedlo k etablování takových veličin a jejich, po klausovsku řečeno „neidejí“ v největší české pravicové straně a k jejímu logickému následnému úpadku. Nejde nám tedy o příčiny aktuálního vzestupu levice, ten lze v době vleklé a masivně medializované hospodářské krize předpokládat, jde o to, proč síly, které mu měly čelit, poskytují obraz tak pražalostný, a co učinit, aby tomu tak v budoucnu nebylo.
Tu je na prvém místě potřeba se ptát, co je to vlastně politická pravice? Jaké jsou její znaky? Odkud a kam až na pomyslném spektru politických idejí sahá? A není-li vůbec termín „pravice“ již jaksi „vyautovaný“, přežitý, jak naznačují někteří politici a jak to cítí i nemalá část občanů-voličů.
Začnu své expozé odzadu. Když dva říkají totéž, nemusí to být totéž. Když pravicový volič, pozorujíce, kdo a co všechno je příležitostně vydáváno za pravicové, nabyde dojmu, že boď sám nechápe co je pravice, nebo je tento termín již natolik znehodnocen, že ztratil vypovídací hodnotu, popřípadě dokonce vzbuzuje negativní konotace, takže je lépe se mu vyhnout, jde zajisté o úvahu oprávněnou. Něčím docela jiným však jsou snahy o zpochybnění zažitého politického slovníku motivované úsilím o rozbití veřejné politiky jako takové a nastolení elitářského, osvícensko-korporativistického systému, pokud možno globálního rozměru, o němž čas od času slýcháme jako o tuze žádoucí občanské společnosti, novém světa řádu či multikulturním nadstátě pro třetí tisíciletí. Zpochybňování termínu „pravice“ z těchto pozic přijmout nelze a je na místě proti nim tradiční názvosloví rehabilitovat.
Označení „pravice“ vzniklo, jak známi, při prvním zasedání francouzských generálních stavů v červáncích revoluce roku 1789, kdy v levé řadě lavic zasedli stoupenci revolučních změn, v pravé řadě jejich odpůrci – konzervativci. Toto vidění v obecném povědomí do jisté míry přetrvává, z hlediska terminologického však činí potíže. Konzervatismus, jako odpor ke změnám, totiž bývá v konkrétních historických situacích spojován s nejrůznějšími osobami či skupinami jednajícími ad hoc konzervativně (rozlišují se např. konzervativní komunisté od komunistů reformních a pod.).
Jiným měřítkem pravicovosti se proto stala otázka vztahu k majetku a vlastnictví a z ní odvozené ekonomické názory. Toto měřítko se zdá být přehledným. Radikální levice odmítá soukromé vlastnictví a preferuje státem řízenou ekonomiku, střed prosazuje ekonomiku smíšenou, pravice klade na soukromé vlastnictví naopak důraz a hájí volný trh. I toto členění, mělo-li by být jediným měřítkem pravicovosti, nepostačuje. Kam by měl na jeho základě politolog řadit například německé nacisty, za jejichž hrůzovlády soukromé vlastnictví v principu ohroženo nebylo a trh fungoval bez regulací, a kam naopak teoretiky italského fašismu s jejich vizí státem řízené ekonomiky? Co s anarchisty vyznávajícími levicové hodnoty, ale odmítajícími jakékoli regulace, včetně regulací ekonomiky?
Podobné problémy vzniknou, má-li být měřítkem politických idejí poměr k otázce lidské rovnosti, a, v subtilnější formě, k otázce vztahu mezi individuem a společností. Pravice vskutku neholduje chiméře rovnosti, zdůrazňuje rozdílnost a komplementární hierarchii mezi lidmi, což ji vede k důrazu na individuální svobody, ovšem anarchisté, kteří naopak představu rovnosti absolutizují, hájí svobodu individua stejně jako pravice, ne-li radikálněji.
Ba i uvnitř pomyslného tábora pravice se přece historicky vyvinulo odlišné pojetí svobody individua mezi liberály a konzervativci, případně mezi paleo a neokonzervativci, případně mezi paleokonzervativci a konzervativním křídlem tzv. Nové pravice. Často se například připomíná výrok M.Thetcherové o tom, že „neexistuje společnost, jen jedinci, kteří ji tvoří“, výrok tak ostře kontrastující s až mýtizujícím pojetím společnosti jako „společenství živých, mrtvých a těch, kteří se ještě nenarodili“, s nímž se setkáváme u klasika konzervatismu E. Burka. Je to vlastně starý rozpor mezi Millsko-Cobdenovským a Burkeovským vnímáním individuální svobody, který činí i aspekt vztahu k rovnosti, jakožto možné měřítko pravicovosti poněkud problematickým.
Tento stručný náčrt doufám dostatečně naznačil, že žádná z charakteristik pravicovosti v lineárně uspořádaném politickém spektru sama o sobě neobstojí. Nepomohou tu dokonce ani žádná sofistikovanější alternativní schémata (politické spektrum viděné jako podkova s přibližujícími se konci, vertikálně-horizontální schéma zohledňující demokratický či diktátorský charakter posuzovaných politických směrů a podobně).
Jde totiž o to, že jednotlivé charakteristiky pravice musí platit současně a vzájemně se doplňovat. Normou pro sílu důrazů na každou z nich pak musí být přirozené rozpoložení lidské duše, Burkeův přirozený zákon, aristotelská přirozená práva, vždy spojená s povinnostmi. Z nich vychází vědomí svobody jednotlivce, ale i jeho sepětí s pospolitostí druhých, vědomí tradice, této chestertonovské „demokracie mrtvých“, jež nutí nás „náhodou kolemjdoucí“ naslouchat hlasu předků. Neustálé vědomí odpovědnosti za pospolitost, jež vzbuzuje lásku k hodnotám rodiny, obce a národa, stejně jako přirozenou ostražitost vůči vnějším vlivům (například nekontrolované imigraci či ideologii multikulturalismu). Též vědomí odpovědnosti za majetek a nakládání s ním. Ale stejnou měrou i vědomí toho, že toto vše, tradice, autorita, majetek i individuální svobody, bude zajištěno jen tehdy, když se bude politika tvořit ve světle praktických okolností a zkušeností, s odvahou být sám sebou a také s Burkem formulovanou ochotou „měnit, aby se zachovalo“. Odvahou a ochotou, bez níž by se Římané nikdy nevymanili z područí vyspělých a stejnou měrou dekadentních Etrusků.
Obojí ovšem, ona odvaha i ochota, české deklarativní pravici již drahný čas chybí. Do jisté míry jí to chybělo již v časech předválečné republiky, snad s výjimkou strany agrární a Antonína Švehly, to ale souvisí s otázkou vývoje kontinentálního konzervatismu, pro což nemáme v dnešní úvaze dostatek času. Ptáme se spíše, proč je pohled na tzv. pravici tristní dnes, kdy po půlstoletém vynuceném nacistickém a komunistickém intermezzu nelze předpokládat uchování dětských nemocí české pravice a kdy máme za sebou také nezapomenutelnou zkušenost devadesátých let s mocným nástupem pravicového myšlení a etablováním se idejí konzervativní části angloamerické Nové pravice na české scéně zásluhou Václava Klause a jím ze země vydupané ODS. Mimochodem, troufám si říci, že nebýt toho, nebylo by dnes ani o čem mluvit, neboť zmatení ohledně pravicovosti by bylo ještě mnohem hlubší než dnes. Různá menší uskupení, jež tehdy vznikla a hlásila se k pravici, byla totiž od počátku infikována a záhy zcela zničena tímtéž virem, který nedávno zasáhl i ODS a je onou námi hledanou příčinou, proč tato strana potrácí zmíněné pravicové atributy a charakteristiky. Virem, který vznikl vně české politické scény, v oficiálních i neformálních strukturách EU a v lůně americké demokratické levice, u nás ovšem projevuje sílu a intenzitu úměrnou někdejší autoritě Václava Havla. Tento vir dlouhodobě a zásadním způsobem deformuje přirozené rozvrstvení politického spektra v naší zemi a vysloužil si u nás pracovní označení pravdoláskařství či havlismus.
Nedávno jsem v jedné internetové diskusi narazil na to, jak se někdo z jeho, snad bezděčných, stoupenců ošíval, že prý nic takového jako havlismus neexistuje. Nuže, to je jako popírat existenci dusíku. Havlismem se míní soubor hodnot a politických idejí i okruh osob, jež je sdílejí, a to tvrdého jádra zasvěcenců i nových idealistických či karieristických akvizicí. Obojí, totiž ideové směřování i základní personální obsazení je, jak jsem zmínil, spjato s globalistickými silami a působí v interakci s nimi. Je to fenomén vpravdě janusovský, nesoucí dvé tváří. Ta levicová, trockisticko-ekologická, nás pro tentokrát nezajímá. Zajímají nás charakteristiky té, která se deklaruje jako pravicová.
Jejím filosofickým, ba v podání profesora Halíka dokonce teologickým východiskem je popření existence objektivní pravdy. Postmoderní výpůjčka z předsokratovské sofistiky spoléhající na intelektuální laxnost značné části veřejnosti, která nepostřehne flagrantní rozpor, že titíž sofisté, kteří popírají existenci objektivní pravdy, sami nárokují uznání objektivní pravdivosti svých tezí. Jsou-li pak přece nachytáni na hruškách a usvědčeni logickou argumentací, prohlásí jednoduše logiku za mrtvou. Sám základ pravicového myšlení je tím neutralisován a vykastrován. Není k čemu se vztahovat, čím hodnotit užitečnost toho či onoho politického kroku. Jediným měřítkem je vůle, či lépe řečeno svévole, tvůrců této pseudopolitiky. Ta jim umožňuje výběrově používat ten či onen atribut či dobovou rekvizitu pravicovosti (například monarchismus) jako prázdnou formu, larvu, jíž nalijí vlastním obsahem. K témuž účelu slouží užívání vágních, pravicově „znějících“ termínů, jako je duchovnost, etika, morálka, bez upřesnění jaká (přirozená? Anticko-křesťanská? Bolševická? Budhistická nebo mohamedánská? Těmito celkem lacinými, leč fungujícími, triky se pravicové tváři pravdolásky daří svést mnohé a zakrýt pomocí pravicových cingrlátek své základní znaky, které ji jasně demaskují: hlubokou nedůvěru k jedinci, přesvědčení, že osvícená elita musí totálně kontrolovat vše, počínaje ekonomikou a konče duchovním životem, a nenávist ke stávajícmu systému hodnot, jež sice může být využíván jako rezervoár solitérních inspirací, jako celek však musí být rozbit pomocí multikulturních dogmat, a to včetně jeho struktur, rodin, církve, národů a států. Tomu slouží pravdolásková pseudopravice a vše, co infikuje. Že to má se skutečnou pravicovostí pramálo společného je zřejmé.
Jestliže Michael Oakshot napsal, že „vláda není na to, aby lidi zlepšovala“ je dnes bohužel třeba dodat, že také není na to, aby je kazila, jak to činí například prý pravicový (a konzervativní) britský kabinet pana Camerona, nedávno v Británii prosadivší adopce dětí homosexuálními páry!
Vztah k tradici západního myšlení, k národní suverenitě (a tím k EU), ke svobodě individua a jeho vlastnictví i vědomí potřeby pospolitosti, hodnoty existující národní kultury a patriotismu, to jsou znaky cesty pravé.
A pravicově uvažující občan by měl vědět přesně, pro co a proti čemu je. Tím spíše politická strana, která by chtěla být skutečnou pravicí. Musí nejen žádat minimální, ale silný stát, ale také chovat minimální, leč jasné krédo – konkrétní, nikoli vágní a rozplizlé. Krédo, které bude obsahovat všechny uvedené charakteristiky, absence kterékoli z nich je totiž otevřenou branou nové infekci a cestou do nicoty.
Závěrem bych rád v současném předvolebním čase ocitoval jeden z veršů Erbenovy balady o Záhořově loži, a to s vědomím jisté účelovosti a vytržení z kontextu, byť ne tak velkého, jak by se mohlo zdát. Je to vlastně jakási stručná modlitbička: Vpravo Kriste Pane, tam dej nám dospěti, však od levice vysvoboď své děti!
Příspěvek místopředsedy Akce D.O.S.T. Petra Bahníka přednesený v rámci diskusního večera nazvaného „ Pravice na Záhořově loži. Vstane ještě?“, jenž se uskutečnil 14. října 2013 v Praze, v rámci cyklu Hovory na pravici