Svátek má: Důvěra • Objektivita • Svoboda • Tradice 

Menu

D.O.S.T. - Declaration SignatářiSněmy signatářů Prohlášení iniciátorůAkce signatářůKomentáře

Komentáře

Dienstbier pohrdá vlastním národem a je horší než komunisti. Seberte mu volební právo, volá muž, který ho zná z disentu

Autor: PL | Zdroj: Parlamentní listy | Datum: 09.06.2014 |

Předseda konzervativní Akce D.O.S.T. Michal Semín zná Jiřího Dienstbiera z disentu, ale říká, že věci, které prosazuje, škodí českému národu a jsou horší než reálný socialismus. Odmítá Dienstbierův návrh na pozitivní diskriminaci Romů, adopci dětí homosexuály či volební právo pro cizince. Každý národně cítící konzervativec dle něho musí mít k novodobému Rusku, když už ne lásku, tak alespoň respekt.

Akce D.O.S.T., které jste předsedou, iniciovala petici za zrušení Ministerstva pro lidská práva. Proč? Jste proti lidským právům?

Tento vládní úřad je nejen nadbytečný, ale i společensky škodlivý. A říkám to právě proto, že mi otázka lidských práv není lhostejná. Jakmile tato práva vyčleníme z kontextu stálé lidské přirozenosti, stanou se člověku nepřítelem. Lidská práva mají totiž smysl jen tehdy, uznáváme-li, že určité mravní hodnoty nepodléhají změnám. Pokud definujeme právo člověka jako pouhou svévoli, individuální či skupinovou, ohrožujeme tím pokojné lidské soužití. A právě z této ideové líhně hodnotového relativismu těží různé nátlakové skupiny požadující společenské uznání postojů a jednání, jež jsou ve své podstatě protipřirozená, například „právo na homosexuální životní styl“. Takové „právo“ nemá sebemenší oporu v korespondující povinnosti, neboť na rozdíl od lidí s přirozenou sexuální orientací nemohou dva muži či dvě ženy zplodit potomka a řádně jej vychovávat.

Na ochranu lidských práv není třeba zřizovat speciální vládní úřad i proto, že oprávněná lidská práva a občanské svobody jsou již dostatečně chráněny existujícími zákony a institucemi. Navzdory tomu, že právo nejzákladnější – totiž právo na život – chráněno není. O to je existence Dienstbierova „ministerstva“ absurdnější.

Vy se ale prý s Jiřím Dienstbierem osobně znáte...

Ano, i když jsme se již mnoho let neviděli. Nejčastěji jsme se potkávali na sklonku osmdesátých let v bytě u Bendů, kde jsme společně připravovali studentskou demonstraci, jež stála u zrodu sametového převratu. Již tehdy se naše názory v mnohém lišily, v boji proti komunistickému režimu jsme však od těchto různic odhlíželi. Asi jsem si tehdy ani neuměl představit, že neživotnou ideologii normalizačního státního kapitalismu nahradí o poznání dynamičtější, avšak také marxismem inspirovaná ideologie multikulturalismu a práv menšin, že k nám bude vnesena ze Západu a že lidé jako Jirka Dienstbier se stanou jejími apoštoly.

Je podle vás tato nová ideologie nebezpečnější než „reálný socialismus“?

Určitě ano. Reálný socialismus po dobu, kdy dokázal zaplnit alespoň jedno patro ledničky a zajistit dovolenou u Balatonu, či jednou za pět let v „Jugošce“, se mohl udržet nad vodou. Když už nebyl schopen poskytnout ani toto, sesypal se jako domeček z karet. Neomarxistická nová levice nenáviděla reálný socialismus o nic méně než konzervativní pravičáci, jen ze zcela jiných důvodů. Vinila jej z opuštění permanentní, a tedy věčně mladé revoluce podrývající všechny tradice a ustálené normy lidského soužití.

Navíc si byla vědoma toho, že reálným socialismem dělnickou třídu na svou stranu nezíská, že mnohem perspektivnější než dělníci jsou pro Věc Pokroku intelektuálové, novináři, vědci, učitelé, umělci, ba dokonce i duchovní různých církví a náboženských společností. Vydali se na „pochod institucemi“ a po pravdě řečeno, uspěli. Dnes různé levicové myšlenky pronikají do hlav a duší zvláště mladších generací o poznání snadněji, než tomu bylo v době socialistické normalizace. I proto tvrdím, že studenou válku nevyhráli skuteční antikomunisté, ale postmoderní bolševici.

Jiří Dienstbier přišel též ve své „Strategii romské integrace do roku 2020“ s návrhem v určitých oblastech pozitivně diskriminovat Romy. Co si o tom myslíte?

Strategii jsem nečetl, ale nejspíš to bude pěkná ptákovina. Pozitivní diskriminace je paternalistickým řešením, jež skutečné problémy romské komunity neřeší a jiné jen vytvoří. Chce-li stát podat pomocnou ruku těm Romům, jež se chtějí vymanit z prostředí, jež jim neumožňuje plnohodnotný růst, ať tak činí prostřednictvím podpory církevních a dobrovolnických subjektů a organizací, jež mají k reálným životním situacím Romů rozhodně blíže než státní úřady. A neplatí to jen o Romech, patologických jevů mezi „bílými“ také přibývá. A pokud je tu někdo, kdo by si pozitivní diskriminaci alespoň teoreticky zasloužil, tak to jsou manželským poutem spojení rodiče, řádně vychovávající větší počet dětí. Často žijí z jediného platu a maminka starající se vzorně o děti i domácnost může na důstojnému životu odpovídající důchod zapomenout.

Dienstbier též navrhuje, aby cizinci s trvalým pobytem v ČR měli volební právo. Co vy na to?

Cože?! Jirkovi by měli sebrat nejen úřad, ale i volební právo! Jedním z úspěšných beranidel neomarxistické revoluce je multikulturalismus a vstřícná imigrační politika. Ty jsou pochopitelně výrazem pohrdání vlastním národem a tím, co jej odlišuje od jiných. Jedná-li se přitom, jak je tomu i v našem případě, o národ státotvorný, hledají levičáci nástroje, jak toto sepětí mezi národem a státem co nejvíce narušit. Proto chce Dienstbier umožnit volbu reprezentace českého obyvatelstva cizincům, jež k naší vlasti nejsou poutáni ničím jiným než pouhým povolením k pobytu či práci. Pro novobolševiky je ideálem atomizovaný kosmopolitní jedinec, nevázaný svou rodinou, včetně té národní, k jasně vymezenému území, kultuře a civilizačním zvyklostem, jež jsou danému obyvatelstvu vlastní.

Proč jste proti tomu, aby homosexuální páry adoptovaly děti, jak chce Jiří Dienstbier? Není lepší, aby byly děti v nějaké rodině? Nebylo by to jenom spíše dovršení současného právního stavu, kdy homosexuálové mohou děti adoptovat jako jednotlivci?

Pokud děti nemají možnost vyrůstat v úplné rodině s tatínkem a maminkou, je třeba hledat takové prostředí, které je pro ně za daných okolností nejvhodnější. Nevěřím, že může nastat situace, že touto pro ně nejvhodnější volbou je výchova párem, jehož soužití odporuje lidské přirozenosti. Pokud o adopci požádá homosexuální pár, měl by být automaticky odmítnut. Stejně jako pár se sklonem k sadomasochismu či jiné úchylce. Je paradoxní, jak se kazatelé lidských práv tak málo starají o práva dětí v situaci, kdy se řeší práva homosexuálů. Nejspíš i proto, že na rozdíl od dětí má LGBT svou militantní lobby, jež má moc tvořit i bořit profesní či politické kariéry… A ještě jednu poznámku si neodpustím - pokud jsme toho názoru, že o tom, co je přirozené, si rozhodujeme sami, pak nelze oprávněně bránit ani uznání „práv“ pedofilů na uplatňování jejich specifických představ o lásce. Ostatně při loňské Prague Pride o sobě a svých „právech“ dali dostatečně vědět. Jsme opravdu tak hloupí, že si tyto souvislosti neuvědomujeme?

Tomáš Halík se při zásahu v mešitě zastal muslimů a řekl: „Necitlivý zásah české policie proti našim bratřím a sestrám muslimům v čase modlitby byl nepochybně hřích - jako každý čin, který zraňuje, rozněcuje nenávist a provokuje ducha pomsty,“ uvedl Tomáš Halík na křesťanském internetovém serveru Christnet.cz. Co si o tom myslíte?

Co je Dienstbier na poli světském, to je Halík na poli duchovním. Dienstbierova „nová levice“ je jen jednou z tváří širšího proudu slyšící na jméno eurohavlismus, jehož je Halík neoficiálním kaplanem. Vámi citovaný výrok považuji za skandální nikoli proto, že bych se zásahem souhlasil – na základě dosud zveřejněných informací se mi zdá, že byl nepřiměřený – ale proto, že je veskrze pokrytecký. Nepamatuji se, že by v minulých letech vystupoval na obranu pronásledovaných křesťanů v zemích, kde se o životě a smrti rozhoduje na půdě mešit. Halík blahosklonně přehlíží násilné aspekty islámu, zatímco pro sebemenší projev pokojného křesťanského sebevědomí, vyjádřeného i kritickým poměrem k jiným náboženstvím, mívá jen slova odsudku a pohrdání.

Jak hodnotíte výsledky eurovoleb v Česku...

V jistém smyslu jako potvrzení faktu, že v naší zemi mnoho „europáčků“ nežije. A z toho se upřímně raduji. Musel jsem se přemáhat, abych k těmto volbám šel, jakkoli jsem ani na okamžik nepochyboval o tom, koho v nich chci podpořit.

A ve zbytku Evropy? Co říkáte úspěchu Národní fronty a UKIPu. Může to něco změnit?

Co se týče EU jako celku, k žádné zásadní změně nedošlo a ani dojít nemohlo. Vynikající výsledek Front National a UKIP má především vnitropolitický význam, čehož dokladem je i to, že obě tyto formace nebudou ochotny v Evropském parlamentu vytvořit společnou skupinu. Jejich úspěch mne samozřejmě těší, obávám se však, že elity EU neodradí od toho, aby na cestě k ještě pevnější centralizaci přiložily pořádně pod kotel. Kdo ví, třeba jim v důsledku toho vybuchne (smích).

Jste rád, že se u nás dostali do europarlamentu Svobodní? Bylo by dobré, kdyby na liberální pravici nahradili ODS? Jak se díváte na „restart“ ODS s Petrem Fialou?

Petrovi Machovi jsem upřímně pogratuloval. Jeho výsledek mne nepřekvapil, více méně jsem s ním počítal. Svobodní sice v posledních měsících ztratili podporu mnoha konzervativně smýšlejících eurokritiků, díky malé volební účasti i posunu strany směrem k politickému mainstreamu, čímž se stali přijatelnější i pro mainstream mediální, jim to však nijak zásadně neuškodilo. Vzhledem k tomu, že se k liberální pravici nehlásím, je mi vcelku jedno, zda ji bude reprezentovat ODS nebo Svobodní.

Pokud jde o ODS, doufal jsem, že příchod Petra Fialy by mohl probudit k životu některé konzervativnější instinkty, jež se ze strany ani po odchodu Václava Klause ještě zcela nevytratily, ale nestalo se tak. Oficiální postoj ODS k současné krizi na Ukrajině ve mne pak jakékoli naděje na to, že by tato strana mohla být pro konzervativce mého ražení volitelná, uhasila.

„Eurovize ukázala stoupencům eurointegrace jejich evropskou perspektivu – vousatou dívku,“ napsal na svém twitterovém účtu s přiloženou fotografií Conchity Wurst ruský vicepremiér Dmitrij Rogozin. Souhlasíte s ním?

Jednoznačně. A není to zdaleka poprvé, kdy mi tento „ruský jestřáb“ mluvil z duše. Když byl jakýmsi západním reportérem dotazován, zda si myslí, že jako Rus patří do Evropy, pohotově odpověděl: „Jsem-li například ve Vladivostoku, tak určitě, ale když jsem v Marseille, tak si tím vůbec nejsem jistý.“ (smích)

Je Rusko nadějí pro zastánce národní suverenity a tradičních hodnot?

Rusko je po dlouhých dekádách leninismu - jelcinismu pořád ještě, slovy mne názorově blízkého Alexandra Solženicyna, v troskách. Aniž bych si dělal iluze jak o ruské společnosti, tak o jeho elitách, je nesporné, že Rusko se brání tomu, aby podlehlo dekadenci postmoderního Západu, jemuž je ruský příklon k tradičním hodnotám, kdysi vlastním i Západu, trnem v oku. Každý národně cítící konzervativec proto musí mít k novodobému Rusku, když už ne lásku, tak alespoň respekt. A měl by usilovat o to, aby se i česká společnost, v souladu se svými vlastními duchovními a civilizačními tradicemi, vydala podobnou cestou. I kdyby nás to mělo stát nějaký ten štulec od stále tyranštějšího a totalitnějšího „svobodného světa“.


© 2010 Akce D.O.S.T. - Důvěra - Objektivita - Svoboda - Tradice - akce-dost@seznam.cz | webmaster