Zhruba před měsícem jsem na stránkách webového magazínu Neviditelný pes zaznamenal názorovou přestřelku Alexandra Tomského s profesorem Tomášem Halíkem. Tomský v ní reagoval na jednu z Halíkových filipik o „dobrodiní“ masové imigrace a trefně odhalil sofistický charakter její argumentace. Natolik trefně, že měl Halík potřebu v následné reakci Tomskému podkuřovat udělováním titulů „gentlemanský kritik“, „oponent na úrovni“ a podobně, aby tak obratně neutralizoval dopad Tomského kritiky, celou diskusi „přátelsky“ zahrál do autu a ještě měl poslední slovo. Tomský naštěstí dokázal Halíkovu šmajchlování odolat a odpověděl opět razantní kritikou. (Inu signatář Manifestu D.O.S.T., to máte marné.)
Ale proč o tom teď píšu? Připomnělo mi to datum sedmnáctého listopadu. Tomáš Halík se o něm totiž v té diskusi s Tomským zmiňuje a dojemně líčí, jak zvonil klíči. V témže textu ovšem jen o několik řádků níže píše (vlastně vyhrožuje) všem konzervativcům, aby si prý zvykli na to, že „svět už nebude jako dřív“! Dobrá, jenže většina těch lidí, kteří v listopadu 1989 řečeno s Halíkem „zvonili klíči“, si přála právě jenom to, aby svět byl zase n o r m á l n í, tak jako dřív. Aby k snídani byly křupavé rohlíky z pekárny pana XY, domy byly udržované (a obydlené), aby sedláci sedlačili, křesťani se modlili, universitní profesoři se těšili oprávněné úctě a policisté chytali zloděje a nemlátili lidi po hlavě kvůli názorům. Halík evidentně zvonil z jiného důvodu, zvonil pro „krásný nový svět“, který definitivně dorazí i to málo, co z naší kultury a civilizace ještě zbylo.
Věru nevím, zda by obyvatelé tehdejšího Československa podpořili sametový převrat, kdyby jim tehdy někdo z letenské tribuny nebo z budovy pražského Melantrichu sdělil, že hodlá do Evropy nasídlit půl druhého milionu imigrantů z Afriky a Blízkého východu ročně a že každého, kdo bude vystupovat proti tomu, dá zmlátit policisty přesně tak jako komančové. Myslím, že propagátora takového multikulturního ráje by tehdy lidé hnali sviňským krokem, kdyby… kdyby se obratně nehalil do snů o „světě jaký býval“, ba dokonce i do jinak tak nenáviděných „sytých národních barev“ (jen si vzpomeňme na tu vlajkoslávu na tehdejších demonstracích). Nuže, dnes už si může o táboře multikulturní pravdolásky dělat iluze jen hodně velký prosťáček. (O to více sympatizantů mu však vyrostlo z řad cyniků a kariéristů nejhrubšího zrna).
A co my, stoupenci „světa jaký býval“? Jsme opravdu tak beznadějnou menšinou? Se vším tím vlastenectvím, Aristotelem, rodinou a jinými „nepraktickými věcmi“, odsouzeni sedět spoutaní na soudku střelného prachu (viz nedávné atentáty v Paříži)? Ne, není tomu tak. Je to přesně opačně! To oni, budovatelé nových zítřků, jsou v koncích. Proto zuří a kopou kolem sebe a představa, že se rozumní lidé v evropských národech konečně proberou a najdou cestu ke společné opozici, je pro ně noční můrou.
Z této jistoty vychází i postoj Akce D.O.S.T. k současnému veřejnému dění. Akce D.O.S.T. nechce ještě více štěpit různé opoziční proudy, naopak věří, že jednotlivé hlasy časem najdou společnou řeč!
Proto také Akce D.O.S.T. nepořádá o svátku sedmnáctého listopadu žádné veřejné vystoupení, ani její představitelé nepromluví na žádném shromáždění, pouze, tak jako každoročně, doprovodí pana exprezidenta Klause při kladení věnce k pomníku na Národní třídě. (Na webu kolující zpráva, že Akce D.O.S.T., respektive její předseda, podporuje demonstraci jedné politické strany se nezakládá na pravdě a vznikla patrně omylem). Signatáři Manifestu D.O.S.T. jsou zodpovědnými občany a nepochybuji o tom, že sami najdou způsob a prostor, jak u příležitosti státního svátku nejlépe vyjádřit své názory a postoje. To co nás ale myslím musí i v tento den spojovat, to je plný respekt k dodržování platných zákonů, úcta k právoplatným ústavním činitelům a odhodlání využít všech legálních prostředků k obhajobě našich domovů a hodnot Důvěry, Objektivity, Svobody a Tradice.
Petr Bahník, předseda Akce D.O.S.T.