„Miloš Zeman dlouhodobě postupuje více v zájmu Ruské federace než v zájmu České republiky. Vzpomeňme na oslavy 70. výročí konce druhé světové války, které následovaly krátce poté, co Rusové začali okupovat Krym. Demokratičtí státníci se odmítli zúčastnit monstrózních oslav v Moskvě a jediný, kdo tam jel, byl Miloš Zeman. To už byly počátky, kterých si lidé možná tolik nevšímali, ale pak následovala řada dalších akcí. Zmíním jen ty z poslední doby, které se týkaly vydání ruského hackera Sergeje Nikulina nebo kauzy novičok, ty jen stvrzují všechny kroky, které Miloš Zeman soustavně dělá, aby se zalíbil Kremlu, a vůbec nehledí, jestli takové kroky jsou v zájmu České republiky,“ řekla Miroslava Němcová. Podle ní Zemanovy proruské postoje jsou na zahájení kroků, které by mohly ve spolupráci se Senátem vést k pokusu o zbavení Miloše Zemana prezidentské funkce…
Oslavy „kulatého“ výročí vítězství v tak velké válce, jako byla ta, které říkáme druhá světová, byly samozřejmě veliké. Nazývat je monstrózní ovšem snižuje význam toho vítězství. Je to velmi neslušné. Jsem přesvědčen, že by paní Němcová tentýž výraz nepoužila v případě minimálně stejně mohutných oslav spojeneckého vylodění v Normandii. Odpor vůči současné politice Ruska nikoho neopravňuje k výrokům, které nepřímo zneucťují památku milionů padlých ve druhé světové válce. Podobně by se zachoval ten, kdo nesouhlasí s politikou USA a zároveň odsuzuje každoroční „monstrózní“ oslavy osvobození Plzně americkou armádou.
Za prezidenta Zemana bychom se museli stydět, kdyby nebyl do Moskvy na ty oslavy jel. Nebylo v tom žádné podbízení se Rusku. Stejně je tomu i s dalšími „důkazy“ o prezidentově nadbíhání Rusku. A co jeho souhlas se stěhováním americké ambasády do Jeruzaléma? To by tedy mělo být paní Němcovou kvalifikováno jako nemístné podbízení se Americe! Já naopak obojí chápu.
Proč chápete obojí?
Prezident je si vědom toho, že reprezentuje malou zemi, jejímž jasným zájmem je vycházet co nejlépe se všemi. Jestliže někteří politici ohrožují české zájmy, pak jsou to ti, kteří šíří zbytečnou nenávist vůči jiným zemím.
Sociolog a exposlanec KDU-ČSL Ivan Gabal poskytl před časem rozhovor pro Aktuálně.cz. Varoval před tím, že prozápadní politika tak, jak ji známe, v Čechách ztrácí sílu. „Chybí nám leadership, není tady nic, co by nás skutečně táhlo prozápadním, proevropským směrem. Neměli jsme 15 let hlavu státu v Bílém domě. Patnáct let máme prezidenty, kteří vlastně pracují protizápadně, protievropsky, místy i protialiančně. Nedisponujeme silnou politickou formací, která by vysloveně táhla Česko prounijním směrem,“ uvedl mimo jiné. Co o tom míníte?
Tak „nám“ chybí leadership? Je zajímavé, že představitelé českých „demokratů“ často vyslovují své obavy z budoucích nových vůdců v čele populistických sil. Je tady vidět, že ale sami pro sebe po takových vůdcích touží. Co jiného je leadership? Takový rázný „demokratický“ diktátor by se hodil. Bezkrevná politika ovšem nemůže plodit silné osobnosti. Takové nejsou ani u nás, jak si pan Gabal stěžuje, ani na západ od nás. Dále nám prozrazuje, že proevropský se rovná prounijnímu. To je zavedená terminologie, která je záměrně zavádějící. Máloco tak odporuje těm ušlechtilým z evropských tradic jako Evropská unie. Tohoto globalistického bastarda mají lidé v Evropě čím dál víc plné zuby. To se zatím stále ještě smí projevit ve volbách, a proto posiluje politika skutečně evropská a svobodná. U nás to zatím není valné, ale i to málo děsí pány Gabaly a jim podobné. V Itálii, Rakousku, Polsku nebo Maďarsku jsou jistě ještě zoufalejší.
Miroslav Kalousek už delší dobu dával do veřejného prostoru myšlenku, že by bylo vhodné spojit menší „pravicové“ politické strany s tím, že on je schopný se stáhnout do pozadí…
Pan Kalousek dobře ví, že už je na odchodu, takže avizovaný ústup je ctností z nouze. To je ale vedlejší. Spojení malých stran, které si říkají pravicové, je evergreenem české politiky. Mně by se to docela líbilo. Konec takového seskupení by mohl být podobný konci čtyřkoalice neblahé paměti. Ono se totiž ukazuje, že sedm procent plus sedm procent plus šest procent se v našich volbách nerovná dvaceti procentům, nýbrž nanejvýš deseti. Také by bylo důležité, které subjekty by se v takovém slepenci spojily.
Ministr vnitra Lubomír Metnar podepsal jménem České republiky v Marrákeši politickou deklaraci států Evropy a Afriky, kde se sice hovoří o „boji proti nezákonné imigraci a pašování imigrantů“, ale současně v ní „partneři uznávají potřebu povzbuzovat a posilňovat cesty zákonné migrace … mezi Evropou a zeměmi severní, západní a střední Afriky“. Cílem deklarace je „podpořit zákonnou migraci a mobilitu … mezi Evropou, severní, západní a střední Afrikou“. Babiš Metnara hájil, že o podporu imigrace nejde… Co o tom soudíte?
Jsem jedním ze signatářů prohlášení Akce D.O.S.T., které ostře tento krok odsuzuje. Čtenáři doporučuji si toto prohlášení přečíst. Stručně shrnuto, nelze rozlišovat mezi formálně legální a formálně ilegální imigrací. Upozorňujeme také na to, že tato imigrace škodí nejen zemím cílovým, ale též zemím výchozím. Nejsme rasisté, a proto srdečně přejeme africkým zemím, aby si uchovávaly svou elitu. Můžeme jim dokonce pomáhat, aby si ji samy tvořily.
Nebude se Babiš dostávat strategicky do stále většího pnutí, když on sám chce s pravdoláskou vycházet (na začátku ho podporovala, chtěl tu mít Sorose, má u sebe lidi od Sorose), ale velká část jeho voličů pravdoláskaři nejsou a pravdoláskaře svým dočasným koketováním s SPD a KSČM a Zdeňkem Ondráčkem už ztratil, podporou USA a EU zase ztratí nepravdoláskaře…
V jednom z předchozích rozhovorů jsem na tento problém strany pana Babiše sám upozorňoval. Toto nesourodé seskupení, které není ani stranou, ani hnutím, nemá vůbec žádné ideově politické zakotvení. Panu Babišovi se to ale zdá být výhodou. Může zcela volně manévrovat v politickém prostoru.
Tam, kde ví, že nemůže dělat vysloveně protimainstreamovou politiku, zejména pokud jde o zájmy globální plutokracie, bez skrupulí s globalisty spolupracuje, aby neměli další důvody ho potopit. Snaží se to vyvažovat postoji, kterými si chce získat a udržet voliče, kteří – jak jsem před chvílí řekl – mají stále větší odpor vůči euroglobalistům. Je otázka, jak dlouho mu toto manévrování vydrží. Bezideová pozice se mu může vymstít. Na druhé straně může nějakou dobu politicky přežívat, jestliže se bude nadále řídit aktuálními náladami voličstva. Jestliže ale dojde k nějakému politickému nebo ekonomickému zemětřesení, neobstojí.
Kandidát ČSSD na ministra zahraničí Miroslav Poche podpořil v minulosti kvóty na migraci z EU. „Evropská unie je založena na principu solidarity a my jsme její součástí a jako takoví bychom měli kromě čerpání výhod být schopni pomoci i těm zemím EU na jihu Evropy, které nápor uprchlíků musejí zvládat… Proto se osobně přikláním k tomu, imigranty v České republice přijmout a poskytnout jim prostor pro nový život,“ uvedl například. „Odsuzuji islamofobii, stejně jako odsuzuji jakoukoli jinou formu extremismu či rasismu. Islám už v minulosti prokázal a prokazuje nadále, že má nezastupitelnou a nevyčíslitelnou roli ve vývoji lidské společnosti,“ prohlásil před časem Jan Hamáček, který je nyní předsedou ČSSD. Co můžeme tedy od vlády s účastí ČSSD očekávat?
V dnešní Evropě bychom asi jen obtížně hledali prohnilejší politickou strukturu, než jsou socialisté. Navenek sice stále ještě prohlašují, že hájí zájmy prostých lidí, ale je to lež, jíž zřejmě sami věří. Lidi redukovali na pracovní místa, která pro ně opatřují pomocí své spolupráce s globální plutokracií. Proto musejí papouškovat globalistické fráze o imigrantech, solidaritě a islamofobii. V podstatě se snaží – stejně jako tzv. pravice – vyjednat lepší podmínky pro své spoluobčany – otroky. Někdy ani to ne. Nestydaté, hloupé a zrádcovské politiky těchto „socialistických“ ministrů se bojím více než oportunistů z ANO.
Lze čekat, že vláda ve spolupráci ANO, ČSSD a KSČM bude stabilní? Zdeněk Ondráček z KSČM naznačil, že by vládu s ČSSD podpořit nemusel… Na všechny poslance ČSSD asi též nelze spoléhat, navíc bude vnitrostranické referendum ČSSD, kritizují to senátoři i poslanci ČSSD…
Zda bude vláda stabilní, či nikoliv, je pro skutečné zájmy českého národa nepříliš významné. V předchozích odpovědích jsem naznačil, že od její politiky nemůžeme očekávat nic světoborného. Samozřejmě jsou i horší varianty. Kdyby například v možných předčasných volbách získali nadpoloviční většinu křesel strany nové Národní fronty, tedy Demokratického bloku, bylo by to téměř na emigraci.
Na svou šanci čeká Okamurova SPD. Jiří Dienstbier a Pavel Rychetský ji označují za neonacistickou, Karel Schwarzenberg za „fašouny“… Co o tom míníte?
Tato označení jsou historicky i politicky nesmyslná. Jejich smysl najdeme pouze v kontextu ideologie, kterou uvedení pánové vyznávají. Někdo by mohl namítnout, že pánové Dienstbier a Rychetský na jedné straně a pan Schwarzenberg na straně druhé k sobě nepatří. Je to ale krásný příklad toho, jak pravolevé třídění politiků nevystihuje současnou politickou skutečnost. Výrazy nacistický, fašistický a jejich složeniny s předponou neo- fungují jako nálepky (a nadávky) bez přímé souvislosti s původním významem. Přitom nálepka „(neo)nacista“ se příliš nepoužívá. Má totiž tu nevýhodu, že je podstatně konkrétnější a jako například v tomto případě vyvolává v posluchači potřebu ověřit si, zda je přiměřená.
Nacismus byl velmi specifickým historickým fenoménem vyznačujícím se jasným časovým i prostorovým kontextem. Ponechme stranou jeho vnitřní rozrůzněnost, navenek byly jeho projevy markantní a nezaměnitelné. Pan Okamura nesdílí s nacismem jediný ideový rys. Těžko může prosazovat čistotu rasy, jeho politika postrádá vyhraněně sociální aspekty a nehlásá žádnou etnickou nadřazenost. Klasifikovat ho jako neonacistu prokazuje pouze ubohou intelektuální a vzdělanostní úroveň toho, kdo něco takového o něm jen tak beze všeho řekne.
Opatrnější nálepka „fašista“ je obvyklejší a rafinovanější. Švýcarský badatel Armin Mohler vytvořil trefný termín „stalinský pojem fašismu“. Byla to totiž právě stalinská Kominterna, která do pojmu „fašistický“ zahrnula velmi širokou škálu názorů, které vůči ní byly v opozici. Krajním případem na této škále bylo pojmenování „sociálfašismus“ pro sociální demokracii. Pod pojem fašismu zařadili všechna antiliberální hnutí a strany, jako bylo Estado Novo katolického tradicionalisty a antinacisty Antonia Salazara, křesťanského sociála, nepřítele nacismu a tvůrce rakouského stavovského státu Engelberta Dolfusse a další poloautoritativní a autoritativní politiky a hnutí.
Na levici tak vzniklo ahistorické pojetí fašismu, které se pod hlavičkou antifašismu rozmohlo v poválečné Evropě. Velkou zásluhu na tom měla neomarxistická frankfurtská škola. Pod jejím vlivem pak němečtí antifašisté (takzvaní neomarxisté) používali pojmenování „fašista“ pro skoro všechny představitele demokratických stran. V USA antifašisté považovali za jasného fašistu prezidenta Reagana.
Antifašismus je nebezpečnou totalitní ideologií, která se dnes stále více prosazuje a získává své stoupence i mezi liberály. Je pochopitelné, že antifašisté své protivníky šmahem častují označením „fašista“. Politici, novináři a ideologové hlásící se vehementně k antifašismu se snaží jakéhokoliv názorového protivníka očernit jakožto fašistu, a tím ho vyřadit z politického diskurzu. Nic jiného označení „fašista“ neznamená, a proto je nadále musíme chápat jen jako propagandistický blábol.
V poslední době se opět píše o řadě útoků, které mají na svědomí cizinci. Čteme o brutálním znásilnění turistky, napadení číšníka, kterému šlo o život. Šlo o nizozemské občany tureckého původu. Jak je to s naší bezpečností? Bude takových útoků přibývat? Též se objevují zprávy, že ilegálních imigrantů, kteří se pohybují přes naše území, přibývá…
Útoky cizinců na domácí občany nejsou tak neobvyklé. Od řešení podobných situací jsou zde diplomatické a konzulární styky. Na těchto incidentech je nejhorší to, že jde o lidi, kteří nejsou skutečně doma ani v zemi, jejímž občanstvím se honosí. V demokratických (i ostatních) obcích antického Řecka měl každý cizinec svého ručitele a ochránce z řad místních občanů. Sám byl občanem jiného městského státu. Ale pozor! Cizinec v obci sice mohl získat velký majetek, ale on ani jeho potomci nemohli nabýt plných občanských práv. Právě Nizozemec, pan Wilders, řekl loni v pražském Top hotelu nenápadnou, zato důležitou věc. Evropské státy by se při udělování občanství měly řídit právem krve (latinsky ius sanguinis), a nikoliv právem půdy (latinsky ius solis). Pak by se mnohé věci řešily lépe.
Co by měli Češi cítit vůči EU, když se hovoří o povinném přijímání uprchlíků, Juncker odhaluje sochu Karla Marxe, mluví se o tom, že dostaneme méně peněz, když nebudeme respektovat rozhodnutí Bruselu?
Už jsem jednou řekl, že náklady českého státu plynoucí z možných sankcí ze strany Bruselu nemohou být větší než náklady plynoucí ze slepé poslušnosti evropskému svazu. A to ani náklady ekonomické. O nákladech morálních a duchovních ani nemluvím. Je ovšem zřejmé, že jeden jediný stát se na odpor postaví těžko. Potřebujeme tedy dvě příznivé okolnosti. Za prvé sami musíme mít vládu odhodlanou hájit skutečné české zájmy a za druhé je třeba, aby se dalo dohromady více zemí. Vzhledem k tomu, že nás, kteří jsme z Východu, neberou bruselští páni příliš vážně, musíme doufat, že svobodymilovné síly prorazí i na Západě.
V Itálii to vypadá, že by mohla vzniknout euroskeptická vláda. Otřese to Bruselem a EU, nebo budou „pacifikováni“? Co lze od toho čekat?
Dění v Itálii od voleb sleduji dychtivě. Itálie je velká země a bojovníci za svobodu jsou v ní velice silní. Když jsem se dozvěděl výsledky, pojal jsem naději, že právě v Itálii by mohla vzniknout vláda bez ohledu na obnošené pravolevé dělení, vláda pro lidi bez ohledu na Brusel. Nyní vzniká a budeme moci sledovat, zda dodrží program, s nímž zvítězila ve volbách. Jde zejména o tři body.
Co máte na mysli?
Za prvé to jsou ostrá protiimigrační opatření. Pokud vím, mluvilo se o prvních 600 000 migrantů určených k deportaci. Pevně doufám, že všechny středoevropské státy jim pomohou. Tady bych výdaji českého státního rozpočtu nešetřil. Za druhé obě vítězné strany mají odmítavý postoj k protiruským sankcím. A za třetí by se Itálie mohla postupně odpoutat od eurozóny, aby mohla účinně řešit své ekonomické problémy. Snad by to mohlo vrátit naději Řekům, kteří tlaku rychle podlehli. Státům, které dosud euro nepřijaly, by to mělo definitivně otevřít oči. Neskrývám ale své obavy. Velmi jsem se radoval z vítězství Donalda Trumpa, ale nyní vidíme, jak ani tak mocný muž není schopen prosadit své původní záměry a přistupuje na obludné kompromisy.
PhDr. Jiří Hejlek (nar. 1952 v Praze) vystudoval filozofii, bohemistiku a klasickou řečtinu na FF UK. Pro svůj „kádrový profil“ se nemohl ani pokusit o akademickou kariéru. Měl různá zaměstnání. Převážně se živil jazyky. Učil a překládal. Mj. se podílel na překladu Komenského „Všeobecné porady o nápravě věcí lidských“ z latiny do češtiny. Po listopadu 1989 byl politicky aktivní. Od února 1990 do března 1993 pracoval v Koordinačním centru OF, na ministerstvech zahraničí a kultury, na němž působil jako náměstek ministra. Tehdy byl také členem širšího vedení ODA, v níž setrval do roku 2001.
Od roku 1994 pracoval v průmyslu. Zpočátku jako manažer, od konce 90. let jako podnikatel. V posledních letech se opět věnuje svému původně vystudovanému oboru, překládá a příležitostně přednáší. Je jedním ze zakladatelů Akce D.O.S.T. Jiří Hejlek je praktikujícím evangelíkem. Je 31 let ženat a má dvě dospělé děti.