Vláda podala návrh na zřízení institutu manželství pro homosexuální páry, tento návrh má svoje příznivce i odpůrce. Hlavním argumentem je modernistický mýtus, že menšina má stejná práva jako většina. Co je to ovšem menšina?
Nejprve je zapotřebí stanovit, co je menšina. Definuje antropologický znak menšinu? Podle mého názoru nikoliv. Pokud bychom postupovali podle relativistické ideologie do důsledku, museli by být menšinou světlovlasé ženy, protože je jich méně než tmavovlasých. Potom by je stát musel vzít pod ochranu a trestat muže, kteří dávají přednost tmavovláskám, protože by to byla diskriminace, dokonce rasismus nebo alespoň xenofobie. Možná už některý ideologicky posedlý aktivista něco takového připravuje.
Antropologický znak tedy menšinu nedefinuje, menšiny jsou definovány kulturně a svojí identitou. Když jsem Čech a cítím identitu k českému národu, je jedno jaké mám vlasy a jakou sexuální orientaci, dokonce jsou lhostejné rasové znaky. Jak se začnou vytvářet skupiny, začnou se hádat. To je proradný projekt, jak nás rozdělit a panovat nad námi. Na druhé straně, máme-li něčeho dosáhnout, musíme být jednotní. Jednota musí obsahovat v sobě toleranci k odlišnostem, ale pouze toleranci, nikoliv rovnost, protože snaha o rovnost skupin je čertovo kopýtko hádek a neshod. Všichni vědí, že rovnost neexistuje, to co je přirozeně nerovné, se narovnat nedá, snaha o rovnost je kontraproduktivní a vždy přináší jen pocity diskriminace a věčné neshody. Názorová desintegrace vzniká ze špatného myšlení, neznalosti hodnot, pošetilých požadavků na práva, která přirozeně neexistují, nebo je to snaha o výsady.
Každý národ má svoji kulturu a do ní zapadá určitý způsob chování, které ji doprovází. Každé společenstvo si vytvořilo svůj tradiční řád, který se osvědčil historicky a provedl společenstvo všemi nepříznivými okolnostmi dějin. Zasahovat do tohoto řádu znamená nejistotu ohledně toho, zda zásahy jsou opravdu příznivější než původní řád. Čistě ideologické zásahy se většinou nevyplatily, žádný filozof nevymyslel nic tak dobrého jako je tradiční řád, nic tak vyzkoušeného a funkčního. Známe případ komunistické ideologie. Víme, že jsme se nakonec museli vrátit alespoň částečně ke starým pravidlům řádu.
Další a další nesmysly přichází. Nebezpečnou myšlenkou je relativismus, který znamená srovnávání všeho do jedné roviny, všechno je si rovné, hodnotné se znehodnocuje, nehodnotné se vyzdvihuje. Řeknu rovnou: hodnotný útvar, jako je rodina, která plodí děti a vychovává je, se znehodnocuje a nehodnotný útvar, jako je neplodná homosexuální dvojice, se vyzdvihuje. To vše proto, aby bylo vše rovné, aby všichni měli stejná práva.
Lidé si rovni jsou, ale jen jako jednotlivci, jsou si rovni před principy, tedy před zákony a mají startovací rovnost, tedy rovnost příležitostí. Tak je roven homosexuál heterosexuálovi a nikdo diskriminovaný není. Rovnost kolektivů neexistuje. Všechna lidská práva se vztahují k jednotlivci. Rovnost sexů je nesmysl. Mýtus o rovnosti sexů a rovnosti nějakých skupin není podložen ničím než lidskými skupinovými zájmy a přáními. Je to boj o výsady těch, kteří chtějí dosáhnout něčeho na úkor ostatních, chtějí tedy dosáhnout toho, co sami nejsou schopni vytvořit a v rámci relativistické rovnosti jim to mají druzí poskytnout. Homosexuálové nejsou schopni vytvořit děti, chtěli by si je tedy adoptovat. Jejich manželství nemá žádný význam než jen ten, aby byli neodůvodněně rovni ostatním a tím prezentovali svůj způsob sexu a života jako rovný i když rovný není, nevytváří hodnoty, které vytváří většinová společnost. To je asi tak, jako když bych nemohl dosáhnout díky svým vlastnostem úspěchů v podnikání jako ostatní, ale chtěl bych mít stejný výsledek. Rovnost ve výsledku být nemůže, o tu se snažil komunistický režim. Víme, jak to dopadlo.
Přitom celá věc je velmi jednoduchá: Lesbičky mít děti mohou (případně i umělým oplodněním), stát se matkami samoživitelkami a homosexuální muži přece mohou pomáhat v rodinách svým příbuzným vychovávat jejich děti, být hodnými strýčky (jak to v minulosti vždy bývalo). Děti z dětských domovů, které jsou určeny k adopci, mají dostat přednostně heterosexuální páry, na druhém místě samostatné ženy. Představa, že by dva muži vychovávali dítě, je téměř neskutečná, nedovedu si to představit. Takové dítě nemůže dostat správnou výchovu. Je to nejenom samo o sobě hloupost, ale není na to žádné právo, ani přirozené, ani to co se jako lidské právo uznává. Naopak musíme chránit děti a jejich práva před konstruktivistickými výmysly šílených ideologů.
Společnost by měla být integrační, menšiny by měly splynout s většinou do té míry, do které je to možné, tolerance odchylek by měla být taková, aby odchylky společnost nedesintegrovaly. Antropologické odchylky by měly do kultury zapadat, nikoliv se z ní vyjímat a projevovat se samostatně a společnost kulturně rozkládat. Odchylek bychom si neměli všímat, neměly by mít nějaké výsady, nějak se zvýrazňovat. Jen tak budeme společností rovných lidí se stejnými právy. Právo totiž nepadá z nebe, právo si musíme zasloužit prací, hlavně tím, že plníme přirozené povinnosti k lidskému rodu, což je přednostně rození a výchova dětí. Tuto schopnost zřejmě všichni nemají, takže nemohou mít ani právo.
Ještě trochu odbočím k problému propagace homosexuality. Jestliže jsou lidé, kteří mají schopnost se orientovat heterosexuálně i homosexuálně a o jejich konečné orientaci rozhoduje výchova a prostředí, potom je v zájmu společnosti, aby se takoví jedinci orientovali heterosexuálně a vznikaly normální vztahy a rodiny a to i za cenu toho, že třeba později se heterosexuální vztah rozpadne. Důležité je, že vznikly děti, které společnost potřebuje a jejich výchova proběhla alespoň převážně v normálním rodinném prostředí. Z uvedeného vyplývá, že vliv homosexuální kultury by se měl omezovat tak, aby mladé lidi nezískával k tomuto způsobu sexu. Společnost musí bránit sebe a svoji budoucnost. Nemyslím si, že sexuální orientace je u jednotlivce determinovaná. Víme, že právě úpadkové společnosti (starý Řím) byly úpadkové především proto, že svoji původní kulturu ztrácely právě na úkor dekadentních prvků, které společnost postupně rozložily a zničily. Víme, že homosexuální praxe byla běžná právě v úpadkovém prostředí. Tolik homosexuálů, jak se popisuje v římské společnosti, přece nemohlo být přirozeně determinovaných, museli být pro tento způsob sexu získáni okolím!