Čeští poslanci projednávají ve zrychleném řízení zákon, umožňující řídit stát a omezovat svobody občanů sanitárně-diskriminačními dekrety. A i když se tomu poslanci SPD staví statečně na odpor, vůle parlamentní většiny, podlamující parlamentní demokracii, nakonec téměř jistě zvítězí. Za našimi hranicemi se mezitím rozvolňuje. Ostatně i u nás se již za dva týdny přestane plošně testovat, povinné očkování asi bezprostředně nehrozí a nelze ani vyloučit, že Pětikolka po nepřekvapivém nálezu Nejvyššího správního soudu o nezákonnosti dosavadní praxe dovolí nakouknout za práh restaurací, divadel či koncertních sálů také lidem bez Tečky.
A tak se někteří radují, že kovidiáda je u konce s dechem. Co je k tomu vede? Tlak ulice narůstá, mediální mejnstrým již není tak předpisově monolitní, jako dřív a ministerstvem nemocnictví ocejchované dezinformace se postupně ukazují jako vědecky podložená fakta. Mnozí lidé si vzájemně gratulují, že se konečně nakazili, aby mohli po pár dnech v izolaci žít společenským životem, na který byli zvyklí před nástupem „nové normality“. Za takové situace není v silách snad žádné vlády držet při životě režim tvrdých restrikcí. Takže máme vyhráno?
Možná, ale moc bych na to nesázel. Proč? Určitě nejsem sám, kdo si povšiml, jaká jsou covidová data v zemích, které aktuálně rozvolňují. Nejen že jsou čísla pozitivně testovaných rekordní, ale v mnoha těchto státech (mj. Portugalsko, Belgie, Island, Izrael, Gibraltar či Velká Británie) roste i počet hospitalizací a úmrtí. V Dánsku, které jako první evropský stát zrušil téměř veškerá covidová nařízení, nikdy nebylo ve špitálech tolik pacientů s covidem, jako nyní. Není jednání vlád těchto států podezřelé? Proč rozvolňují právě teď? Navíc to působí podobně koordinovaně, jako když se covidiáda rozjížděla. Po pár týdnech jistého zmatku se začaly uplatňovat, jako přes kopírák, identické diagnostické postupy (PCR testy) a na ně navázané restrikce (lockdowny, později segregace neočkovaných). Občas se zdálo, jako by spolu státy soutěžily v tom, kdo v nich bude nejtvrdší. A nyní se tytéž státy předhání v tom, kdo rozvolní nejvíce a nejrychleji. Uznávají tím jejich vlády, že předchozí strategie „boje proti viru“ byla mylná? Že se, jak nyní všichni unisono tvrdí, musíme naučit „s covidem žít“?
Mnohé napoví osud covidpasů. Zatím všude zůstávají v platnosti, i když někde jen pro vstup do zdravotnických či sociálních zařízení (opět výše zmíněné Dánsko). Vakcíny se ve velkém nakupují a aplikují dál. Oboje spolu bezprostředně souvisí. Očkování proti Covid-1984 má být minimálně jednou do roka a i v těch zemích, kde to nebude povinné, tlak na vakcinaci nepoleví. A jsou to právě covidpasy, sloužící jako vstupenka do společenského života či cestování po světě, které se ukázaly, spolu s uměle vyvolávaným strachem, jako dosud nejefektivnější nástroj nejen vakcinační kampaně, ale i ovládání obyvatelstva. A i kdyby se v příštích měsících přestaly segregační certifikáty používat, mohou se vždy, podle aktuálních pokynů a potřeb, oživit. Za poslední dva roky vybudovaná digitální infrastruktura, kterou by většina lidí mimo rámec covid nejspíš odmítala, už tu s námi zůstane, přichystaná pro každou příští hrozbu, ať už reálnou, či uměle vyvolanou.
Radujme se z dílčích vítězných bitev, ale nejásejme předčasně. Tento globální sociální experiment, pokládající základy biologicko-bezpečnostního aparátu (nikoli jen státního), ještě zdaleka neřekl své poslední slovo. Velké pandemické cvičení možná končí, ale karavana Klause Schwaba jede, i když možná po trochu jiné trajektorii, než původně zamýšlela, dál.
A tak, řečeno s klasikem: Lidé, bděte!