Scházíme se před francouzským velvyslanectvím, abychom vyjádřili svůj postoj k událostem, jež nás naplňují obavami z dalšího vývoje. Dovolte mi na začátek malou osobní vzpomínku. V červenci roku 1989 jsem procházel tímto místem. Ze zahrady ambasády zazníval zpěv, ve kterém jsem rozeznal skupinu Spirituál kvintet. Uvědomil jsem si, že Francie právě slaví státní svátek a u vědomí působení tehdejšího prezidenta Mitteranda na naši politickou situaci jsem pocítil takovou příjemnou naději na změny.
Tehdy pro nás Francie představovala jistou naději.
Kdo tušil, že již tehdy existovaly zárodky dnešních zvrácených politik odsuzujících člověka uznávajícího tradiční hodnoty kamsi na opovrhovaný okraj společnosti? Já, přiznávám, neměl ponětí.
V posledních měsících jsme byli svědky mohutných demonstrací v Paříži proti úmyslu francouzské vlády uzákonit homosexuální manželství a postavit je tak na roveň tradičnímu manželství – tedy alespoň my, kteří se nespoléháme na hlavní média, jež se prakticky zdržela jakéhokoliv informování. Zákon měl navíc uzákonit i možnost adoptovat děti homosexuálními páry. Důsledkem bude rozvoj obrovského byznysu, jak již o něm probleskují informace z Norska, ze Švédska a dalších zemí a kvůli němuž přijalo Rusko zákon zabraňující vývozu ruských dětí do zahraničí. A za nějž je také silně kritizováno. Proč asi?
Ale vraťme se do Francie. Sledovali jsme brutální zásahy francouzské policie proti demonstrujícím. Někteří z nás mají dnes na sobě triko se symbolem rodiny, za jehož nošení se dnes ve Francii zavírá do vězení. Milionových demonstrací se účastnily všechny skupiny obyvatelstva, které jednoznačně vyjádřily odpor k navrhovanému zákonu, natolik, že se zdálo samozřejmým, že francouzští političtí představitelé nemohou nedbat tohoto silného hlasu. Přesto však zákon byl přijat. Milion demonstrantů je pro francouzský establishment zřejmě nevýznamná menšina. Dnes jsme svědky odporu starostů mnoha francouzských měst, kteří odmítají oddávat homosexuální páry a sledujeme jejich zápas s vládními autoritami a represivními orgány.
Zdá se, že normálnost ve Francii prohrála a heterosexualita byla odsunuta kamsi do temného kouta deviace, intolerance, ba fašismu – jak zní nejobvyklejší nadávka od dnešních sociálních inženýrů. Ještě nedávno se zdálo zcela nepředstavitelné, že rodina bude potřebovat obhajobu, že bude nezbytné vysvětlovat jejich smysl a význam, natolik přirozené a normální nám to připadalo. A přesto: rodina dnes potřebuje stále silnější obranu.
Čím to je, jak se to stalo? Je přece zvrhlé posouvat normy slušnosti. Kdo může mít zájem na změnách tradičních hodnot tak, jak je vytvořila evropská křesťanská civilizace? Komu nevyhovují?
Vnímáme i vývoj v celé Evropě, neboť v celém tomto koutu světa je znát tento neblahý posun. A jako Mao Ce Tungova kulturní revoluce byla o všem možném, jenom ne o kultuře, tak ani tento počin neznamená jakési obohacení a osvobození, jak jsme od současného establishmentu masírováni; jde o rozšíření svévole a úpadku.
A začátek toho všeho je ve Francii. Francouzi nejprve zavrhli – ve jménu svobody, rovnosti a bratrství – svého krále, aby ho nakonec i s královnou zavraždili. Ve stejném pokryteckém volání po svobodě, rovnosti a bratrství rozpoutali teror, před nímž blednou jakékoli skutky předchozích králů. Decimace obyvatelstva Vendée, které se tehdy postavilo novým pořádkům a odmítlo zavrhnout Boha, tradice a selský rozum, zůstává dodnes tvrdou obžalobou, která křičí tím více, čím více se o něm nemluví. S bratrstvím na rtech změnili revolucionáři Vendée na hřbitov.
V tzv. demokratických médiích i v historických pracích neustále slyšíme odsuzující slova o katolické inkvizici. Lze však srovnat na 300 tisíc vendéeských obětí během nějakých 2 let s počtem nějakých tisíc obětí inkvizice za 500 roků?
Od té doby trvá snaha nových a nových revolucionářů o nápravu světa podle jejich představ. Bez jakékoli schopnosti nahlédnout zlo, jež za sebou zanechávají. Stále nové a nové představy o ráji, který už už vybudují. K realizaci je hlavně třeba zničit vše, co fungovalo celá staletí.
Zatím my nespokojení nejsme vystaveni fyzické likvidaci jako mučedníci z Vendée a miliony dalších obětí revolucionářských snů. Ale tak jako vendéeští byli nejprve nazváni loupežníky, aby si revolucionáři ospravedlnili nemilosrdný teror, i my jsme dnes označováni nactiutrhačnými přívlastky, mezi nimiž je slovo fašista jen do počtu. Proud urážek je má přesvědčit o jejich pravdě.
A zase našli ideologii, v jejímž jménu je možné mlátit občany obušky a zavírat do vězení.
Stačí poukázat na osočované Rusko, abychom si uvědomili, že 90% souhlas občanů se zákonem nestačí k demokratickému respektu. Demokracie se zastavila před ideologií.
Však jedním z prvních „výdobytků“ francouzské revoluce bylo „osvobození“ manželství a povolení rozvodů. První krok nikoli ke svobodě, ale ke snížení zodpovědnosti. Ke svévoli!
Za svobodu je dnes považována i potratářská svévole a v posledních letech dospíváme i ke „svobodě“ eutanazie.
„Pokrok“ postupoval pomalu, ale dnes již plně pociťujeme jeho důsledky.
Pokud byla Evropa velká, měla svého Boha, krále, šlechtu, vojevůdce, bojovala a vzmáhala se. Její úpadek začal tím, že se s králi zbavila vznešenosti, se šlechtou šlechetnosti, a s Bohem morálky. O morálce se nedá hlasovat. Morálka buď je, nebo není. Nejprve panovníci a aristokracie, nyní je plně na řadě morálka. Po ní již nebude nic. Bude dokonáno. Slavné heslo rovnost, volnost, bratrství se promění v paskvil bez významu a vlády se ujme svévole, nazývaná svobodou. Zatímco však v době vlády aristokracie bylo snadné najít si viníka a srazit mu hlavu, jak srazíte hlavu kolektivu liberálů nejrůznějšího ražení, který již přes 200 let ovládá posty a bojí se o své prebendy, takže předestírá nové a nové ráje, jichž se už brzy dočkáme…
Dovolte mi na závěr opřít se o slova Branislava Michalky: „Nedejme se zmást chováním současných Evropanů. Jejich příchylnost k tzv. individuálním svobodám je spíše projevem degenerace: každý z nich totiž chce být králem a nechce nikoho poslouchat! Může být šílenější blud?“
Nevyjádřil bych to lépe.
Nechť si i francouzští představitelé uvědomí, že výsledkem nebude vítězství, ale zkáza. Státy bez morálky jsou peleše lotrovské.
Projev, který přednesl jednatel monarchistického občanského sdružení MONOS Bohumil Šourek na veřejném shromáždění Braňme se duhové totalitě, pořádaném Akcí D.O.S.T. v pátek 16. 8. 2013 před francouzským velvyslanectvím v Praze.