Český stát v područí globalismu. Jak z něj ven?
Název semináře vůbec s područím globalismu nepolemizuje. Považuje to za hotovou věc. Zdá se tedy, že jedinou otázkou k diskusi je, jak z tohoto područí ven. Ale takto bychom si to zjednodušovat neměli.
Základní schéma mého dnešního vystoupení je tedy následující:
- Nejprve si definujme, co oním globalismem pro potřeby naší diskuse rozumíme.
- Pokud se shodujeme na obecnější definici obsahu globalismu, vyplývá z analýzy české společnosti, že jsme v jeho područí (jak tvrdí název semináře)?
- A pokud se shodneme, že jsme v područí globalismu, jak tedy ven z tohoto područí?
Pro první zjednodušení bychom měli přijmout rozdělení na globalizaci ekonomickou a globalizaci politickou. Toto rozdělení v žádném případě neznamená, že tyto dva fenomény spolu nijak nesouvisí, že existují vedle sebe paralelně a nezávisle na sobě. To jistě pravda není. Nicméně tohoto dělení používá výhradně pro zjednodušení naší dnešní debaty, a pro zjednodušení také připomínám, že se globalizací ekonomickou dnes nehodlám zabývat.
Teze č. 1: Politická globalizace není výkon mezinárodní politiky. Mezinárodní politika je totiž založena na existenci národních politik, na definici národních zájmů a jejich obhajobě na úrovni mezinárodní. Takto pojatá politika se rodí v národním parlamentu, je vykonávána národní vládou a je voliči národního státu kontrolovatelná.
Politická globalizace takovouto politikou není. Vnucuje lidem představu, že tu jsou jakási globální, celoplanetární témata, témata, která přesahují hranice národních států, která národní státy neumí řešit (ať už z důvodů vlastní slabosti, nebo z důvodů národního sobectví). Obhájci politické globalizace tvrdí, že národní státy se mají vlastních zájmů vzdát (nebo alespoň významně omezit jejich obranu), že svět se skládá z několika společensko-kulturních bloků, a tyto bloky mezi sebou tu spolupracují, tu soupeří. V takovém uspořádání prý nemají národní státy šanci.
Teze č. 2: Nositeli a vykonavateli globální politiky jsou nadnárodní (ne mezinárodní) instituce a nadnárodní byrokracie. Jejich základním zájmem je podstatně omezit pravomoci národních legislativ, tyto pravomoci převést na nadnárodní instituce, které „vymyslí“ a prosadí globální řešení. Autorita nadnárodních globálních institucí je na národních autoritách nezávislá, v průběhu času se její původní – obslužný – charakter změnil v dominantní postavení. Klasickým příkladem je Evropská komise.
Teze č. 3 Aby se globální politicko-byrokratická vrstva definitivně prosadila, musí zorganizovat a administrovat zničení národního státu skrze zničení všech atributů, které národní stát charakterizují a definují. To je dlouhodobě zjevný a dobře popsaný proces.
Jedním z prostředků, jak efektivně destruovat národní demokracii, je útok na existenci národního státu skrze útoky na jeho autority. Jejich oslabování skrze vyvolávání průběžného a neutuchajícího chaosu, zpochybňování výsledků svobodných a demokratických voleb, znejišťování veřejnosti umělými tématy jako strašením gigantickou korupcí, anarchistické útočení na (všechny) politiky s demokratickým mandátem, nahrazování rozhodování zvolených nezvolenými, kdoví kým a kdoví odkud nevládními a neziskovými organizacemi, či dokonce přímým vměšováním do výkonu vlády zahraničními institucemi (Maďarsko, Polsko, Itálie).
Výsledkem a cílem má být oslabení víry voličů ve schopnosti svých vlastních vlád a rezignace na podporu národních demokratických struktur. Jejich nahrazení globálními elitami bude snadné.
Teze č. 4: Dnešní realitu snadněji pochopíme, pokud si položíme otázku: kdo rozhoduje?
- Kdo rozhoduje o kontingentech migrantů valících se do EU a dnes i do USA? Volič nebo nadnárodní struktury?
- Kdo rozhoduje o závazcích plynoucích z tzv. Pařížské klimatické smlouvy?
- Kdo rozhoduje o Istanbulské úmluvě a Globálním paktu o migraci?
- Rozhoduje italská vláda sama o podobě svého vlastního národního rozpočtu?
- Jak dopadl odvážný pokus polské vlády provést reformu soudního systému, který byl produktem revolučních „kulatých stolů“ s výsledkem, že soudci (většinou s komunistickou minulostí) mohou dlouho přesluhovat a sami vybírat své nástupce.
- Je snad výrazem občanského přání rozvracet tradiční rodinu zvrácenostmi produkovanými mulitkulturalismem, feminismem, genderismem či podporou LGBT+ komunit?
Odpovědi jsou zřejmé: rozhodují nadnárodní globální instituce OSN, EU, MMF Světová banka – ne občané, ne jimi zvolení zástupci.
Pokud tedy platí moje nejzákladnější vymezení politického rozměru soudobého globalismu a platí-li, že nejsnadnější nalezení odpovědi na to, kdo rozhoduje (a tedy jak to s tím područím tedy v ČR je), žádnými optimisty být nemůžeme.
Jak z toho ven?
Myslím, že při hledání odpovědí se musíme porozhlédnout jednak v zahraničí kolem nás, jednak u nás doma.
Teze č. 5: To zahraničí je jednodušší.
Dva roky vládnutí amerického prezidenta Trumpa není obsahově ničím jiným, než pokusem vrátit rozhodování na národní úroveň. „Trump změnil všechno“, říká Mária Schmidtová, hlavní poradkyně Viktora Orbána, „založil úplně novou politickou doktrínu. Nevrací Ameriku k totálnímu izolacionismu, ale nechce kontrolovat celý svět. Nechce vyvážet demokracii na různá místa planety. Má radši bilaterální dohody mezi vládami než multilaterální dohody platné po celém světě.“ John Fonte z Hudson Institute cituje Trumpa, když říká: „ Suverénní a nezávislé státy jsou jediným prostředím, ve kterém kdy svoboda přežila a ve kterém se dařilo demokracii“. A nakonec i to, když před pár dny vzkázal britské premiérce Mayové, že dohoda o brexitu mezi Británií a EU „je velkým vítězstvím EU, a proto zřejmě naruší rychlý vznik obchodní smlouvy USA – VB“ je třeba považovat jako Trumpovu snahu obcházet globální elity a hledat řešení na úrovni mezivládních (mezinárodních) smluv.
Americký prezident Trump je nadějí. Nadějí jsou politici jako Viktor Orbán, Jaroslaw Kaczynski, Matteo Salvini, Giuseppe Conte, nadějí jsou uskupení jako AfD v Německu nebo Svobodní v Rakousku. Povšimněte si, že nejmenuji nikoho z České republiky. Žádného takového politika u nás nemáme.
Teze č. 6: „Něco“ se musí stát doma, na úrovni národního státu. Žádnou pomoc zvenčí nečekejme.
Návrat k suverénnímu svobodnému národnímu státu je možný pouze tehdy, kdy si většina (kritická rozhodující masa) českých voličů katastrofálnost situace uvědomí a kdy bude chtít s tím něco udělat. A toto vědomí urgentnosti, obávám se, u nás fakticky neexistuje. Nemám na mysli brblání nad pivem, mám na mysli mohutný proud, který má sílu zvednout veřejné mínění a vzbudit jej k akci.
- Žádný nezpochybnitelný politický subjekt s tímto programem u nás neexistuje.
- Mediokracie (národní i nadnárodní) každý nežádoucí názor kritizující globální vládnutí efektivně zničí (už tím, že jej nenechá ani zaznít).
- Síla neziskových organizací a jejich „výsadků“ v médiích (Člověk v tísni) funguje dokonale.
- Politické strany jsou fakticky lidmi jako Fiala, Kalousek, Pospíšil, Němcová, Gazdík, Pekarová-Adamová, Poche a další zničeny.
- Jakákoliv kritika nadnárodního uspořádání EU je překřičena stupidním sloganem „raději do Bruselu, než do Moskvy“. A tak dále, a tak dále.
Komunismus (nejen) v Československu zkolaboval proto, že se dlouho před svým pádem definitivně zdiskreditoval. Nikdo mu nevěřil (snad kromě osmašedesátníků uvnitř disentu), veřejnost, poučená zkušeností o nereformovatelnosti komunismu z roku 1968, chtěl jiné uspořádání – chtěla svobodu, demokracii a kapitalismus.
U liberální demokracie nadnárodních struktur k tomu ještě nedošlo, ještě se nezdiskreditovala. Naopak. I u nás dobře platí skvělý popis rozdělení společnosti britským novinářem Davidem Goodhartem na „anywheres“ a „somewheres“. Tedy na lidi „odkudkoliv“ (relativně mladé, bohaté, velkoměstské a vzdělané, a na lidi „odněkud“ (hlásící se k národní identitě, tradicím, rodinným hodnotám). „Anywheres“ o sobě povýšeně tvrdí, že oni jsou řešením a sami sebe řadí ke globálním elitám, vyznávají rovnostářství – rasové, sexualistické a genderistické. „Somewehers“ jim nevěří, protože jsou po desetiletí těmito lidmi zklamáváni a s výsledky jejich práce mají už své zkušenosti. Cítí se lidmi „odkudkoliv“ ponižováni, přezíráni a zesměšňováni.
Děti od nejútlejšího věku se o její blahodárnosti učí ve školách, studenti jsou důsledně indoktrinováni prostřednictvím programů typu Erasmus, české vysoké školství fakticky žádnou elitu neprodukuje. To, co produkuje, jsou tisíce studentů toužících po práci v dotovaných neziskových organizacích nebo firmách živících se dobýváním globálních dotací. Jiný názor, než europeistický, je nazýván populistickým, xenofobním, neo-fašistickým, pro-ruským, pro-putinovským či pro-komunistickým.
V tomto podhoubí hledejme podporu globálního vládnutí. Tady nepanuje nesouhlas, tady ještě nedošlo k diskreditaci. My se nenacházíme v roce 1986, tady jsem někde v začátku 50. let minulého století, kdy „my jsme mládež nová/my jsme mládež Gottwaldova“ stavěla ten nový, mladý svět. Hořce se za ním ohlíží Milan Kundera ve své skvělé knize „Žert“ (a aktuálně jsme tuto angažovanou mládež naposledy viděli třeba na Albertově, 17. listopadu před pár dny).
Vymanit se z područí politického globalismu, návrat k nezávislému národnímu státu, to vše půjde pouze tehdy, pokud my sami si to budeme většinově přát. Až pak můžeme pracovat mezinárodně. Ale v tomto pohledu jsem já skeptický. Bohužel.
Proslov byl přednesen v rámci diskusního večera Akce D.O.S.T. Hovory na pravici XXV v Praze 3. prosince 2018