Místopředseda Akce D.O.S.T. Michal Semín, který je autorem knihy Revoluce dvacátého století ve světle Fatimy, říká, že bolševický převrat v Rusku byl první barevnou revolucí 20. století. Připomíná nezastupitelnou úlohu velkokapitálu z USA při bolševické revoluci a budování SSSR.

V těchto dnech si připomínáme sté výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Objevují se různé články o zapojení finančních kruhů z Wall Street, amerických Židů, Rothschildů, mluví se též o napojení Lenina na Němce, Trockého na britské tajné služby… Jsou to jen konspirační teorie? Nebo je na tom něco pravdy? Pojďme trochu poodhalit, co se dělo po zástěrou…

Ta závěrečná poznámka se zástěrou se vám povedla… Ano, pokud jde o okolnosti vypuknutí bolševického teroru v Rusku, jsme, ostatně jako i v jiných otázkách moderní historie, soustavně a záměrně mystifikováni mylnými výklady. Okrajová poznámka na úvod – převraty či revoluce, a zvlášť pak takové, které zásadním způsobem mění chod lidských dějin, se bez důkladných konspirací provést nedají. Takže jaképak teorie, zde máme co do činění s konspirační praxí.

Můj výklad událostí spjatých s VŘSR asi mnoho lidí příliš nepotěší, ale opírám jej o prokazatelná fakta. Začnu od konce: Bolševická revoluce v Rusku by nikdy nemohla úspěšně proběhnout, kdyby se jí nedostalo mocné podpory ze zahraničí. Jistě nelze popřít, že v Rusku existovaly podmínky vhodné pro provedení převratu. Rolnické i dělnické nepokoje byly autentické, samy o sobě by ale carský režim svrhnout nedokázaly. Na pomoc nespokojeným Rusům tak musely přijít jiné kruhy než ty dělnicko-rolnické. S půdou a továrnami však měly také něco společného – vlastnily je. A „kupodivu“ sídlily na společné adrese: Wall Street, USA.

Můžete jmenovat někoho konkrétního?

Samozřejmě. Asi neznámější tváří je Jacob Schiff, jenž stál v čele newyorské investiční firmy Kuhn, Loeb and Company. Ten spolu s dalšími židovskými finančníky a jimi řízenými firmami (Wartburg, Guggenheim, J. P. Morgan) podporoval aktivity podvracející carský režim již od osudné rusko-japonské války v roce 1905. Důvod? Vinili ruské samoděržaví z programového antisemitismu a vyvolávání pogromů proti Židům. Proto vynaložili nemalé finanční prostředky na podporu marxistických aktivistů a skupin, v nichž spatřovali jedinou sílu schopnou carský režim zničit a nastolit režim nový, vycházející vstříc zájmům nadnárodního kapitálu.

Proto když byl v lednu 1916 Lev Bronstein (krycí jméno Trockij) vyobcován z Francie, vydal se do Spojených států. Přispíval do místního socialistického plátku Novy Mir a pronášel plamenné revoluční projevy na shromážděních spoluvěrců v Novém Yorku. Kdyby tu žil jen z toho, co si svým psaním a řečněním oficiálně vydělal, mohl by vyvolat revoluci maximálně leda tak v nějaké brooklynské hospodě.

Ale…

Ale Trockij nouzí netrpěl, žil si naopak nad poměry. Přebýval v rozlehlém bytě s telefonem a pračkou, a když bylo třeba, měl k dispozici limuzínu i se šoférem. Z archivních materiálů také víme, že když vyrazil přes Kanadu bolševizovat matičku Rus, dostal na cestu domů deset tisíc dolarů ve zlatě. Také by se mu obtížně cestovalo bez dokladů. Naštěstí měl vlivné přátele, takže pas mu nakonec obstaral samotný americký prezident Woodrow Wilson. A když mu k tomu přidali i vstupní povolení do Ruska a britské tranzitní vízum, nebylo proč se již déle v kapitalistické Americe zdržovat. Lenin se mezitím loučil se Švýcarskem, aby se za asistence německé rozvědky vydal zapečetěným vlakem přiložit to svoje polínko pod revoluční vatru.

Takže mezi bolševiky a vrstvou těch nejbohatších finančníků ve skutečnosti žádné nepřátelství nepanovalo?

Pokud jsem v úvodu rozhovoru řekl, že svým výkladem příliš mnoho lidí nepotěším, měl jsem na mysli především dvě skupiny lidí – komunisty a stoupence nadnárodního kapitalismu. Aniž si to mnozí z nich uvědomují, tvoří tyto dvě skupiny soudružsky spojené nádoby. Ostatně Marx s Engelsem viděli v tomto typu kapitalismu pokrokovou revoluční sílu, jež zničí starý řád a pomůže položit základy řádu nového. A tak se i stalo.

Porevoluční průmysl v Rusku nevybudovali Rusové, ale západní firmy. Bez jejich působení by sovětský režim dlouho nevydržel. Jen tak pro zajímavost – v průběhu první pětiletky (1928–1933) byly všechny průmyslové podniky vybudovány výlučně západním kapitálem.

V souvislosti s Vladimírem Iljičem bývá většinou zmiňována německá rozvědka, své plány s ním však měly také některé kruhy v USA. Ti za ním vyslaly syna přistěhovalců z carského Ruska, podnikatele Armanda Hammera. Přicestoval do Moskvy v roce 1921, aby s vůdcem revoluce našel způsob, jak umožnit nadnárodnímu kapitálu převzít kontrolu nad lukrativními sektory ruské energetiky a průmyslu. O tom, jak úzkou spolupráci s novou mocí v Rusku dokázal navázat, svědčí i to, že Lenin mu poskytl pracovnu hned vedle té své. Protože USA Sovětský svaz oficiálně neuznával (stalo se tak až v roce 1933, kdy se ve vzdáleném Německu začal hlásit o slovo další ničivý sociální experiment, podporovaný týmiž finančními kruhy jako v případě komunismu), sloužila tato pracovna jako neoficiální americká ambasáda. Hammera lze právem považovat za jednoho z architektů Nové ekonomické politiky (NEP), jejímž cílem nebylo jen obnovit hospodářský život po válce světové i občanské, ale i poskytnout koncese americkým investičním i průmyslovým firmám k podnikání. Jen během dvacátých let poskytly sovětské úřady těmto zahraničním podnikům více než 350 koncesí!

Když už je řeč o absenci ruského kapitálu při budování sovětského režimu, je vhodné poznamenat, že bolševická revoluce nebyla ruská ani po stránce etnické. Nejde jen o již zmíněného Trockého, ale i Sverdlova (po matce Solomon), Zinověva (Apfelbaum), Radka (Sobelsohn), Litvinova (Wallach) či Kameněva (Rosenfeld). Také vám ta původní jména neznějí příliš slovansky? Kdo se chce podrobněji seznámit s dějinami komplikovaných vztahů mezi Rusy a Židy, udělá nejlépe, když si přečte dvoudílnou knihu Alexandra Solženicyna Dvě stě let pospolu. Nakonec ani Stalin nebyl Rus, ale Gruzínec a takový Džeržinskyj, zakladatel snad nejbrutálnější tajné policie v dějinách lidstva, byl Polák. Neříkám to proto, že bych chtěl vyvolávat předsudky vůči některým etnickým skupinám, ale proto, abychom si uvědomili, že mezi hlavní oběti bolševického teroru patří také ruský národ. Pak můžeme uznat oprávněnost jinak na první pohled smělého tvrzení, že bolševický převrat v Rusku byl první barevnou revolucí 20. století.

Hodně se dnes mluví o neomarxismu. Jak se dnešní západní neomarxismus lišil od praxe aplikovaného leninismu?

Opravdu se o něm hodně mluví? Možná to platí pro malé skupiny ostrakizovaných tradicionalistů, ale v mediálním a politickém mainstreamu o něm toho příliš neslyšíme. Nejspíš i proto, že v něm ideologicky dominuje. Podíváme-li se na první roky leninského bolševismu v Rusku, co vidíme? Frontální, systematický útok na pilíře řádu v lidské společnosti – náboženství, rodinu a stát. Neomarxisti míří s malými taktickými odchylkami do stejných terčů. Na místo Boha kult humanity, místo přirozené rodiny genderově dezorientovanou domácnost a místo jazykem, tradicemi i hranicemi vymezeného státu kosmopolitní, odnárodněný internacionalismus. Když se ptáme, kdo vlastně zvítězil ve studené válce Západu se Sovětským svazem, musíme hořce komentovat, že právě vámi zmíněný neomarxismus.

Co dědictví trockismu? Jsou dnešní neomarxisté do značné míry dědici trockismu? Nebo to jsou neokonzervativci?

Jsou to všechny děti téže matky. Mons. Jean-Joseph Gaume ji definoval takto: „Zeptáš-li se Revoluce, strhávaje její masku: ‚Kdo jsi?‘ Ona ti odvětí: ‚Nejsem tím, za co mne pokládají. Mnozí o mně mluví, ale jen málo mě zná. Nejsem ani karbonářstvím konspirujícím v přítmí, ani povstáním bouřícím v ulicích, ani změnou monarchie v republiku, ani nahrazením jednoho královského rodu jiným, ani dočasným zachvěním veřejného pořádku. Nejsem ani řevem jakobínů, ani běsněním la Montagne, ani bojem barikád, ani rabováním, ani žhářstvím, ani zemědělským zákonem, ani gilotinou, ani topením. Nejsem ani Maratem, ani Robespierrem, ani Babeufem, ani Mazzinim, ani Kossuthem. Tito lidé jsou mými syny, ale nejsou mnou. Tyto věci jsou mým dílem, ale nejsou mnou. Tito lidé a tyto věci jsou pomíjející, a já jsem trvalým stavem. Jsem nenávistí ke každému náboženskému a společenskému řádu, který člověk neustanovil a v němž není zároveň králem a Bohem; jsem vyhlášením práv člověka proti právům Božím; jsem filozofií vzpoury, politikou vzpoury, náboženstvím vzpoury; jsem ozbrojené nic; jsem založením náboženského a společenského pořádku na vůli člověka namísto vůle Boží; jedním slovem, jsem anarchií, jelikož jsem sesazením Boha z trůnu a dosazením člověka na jeho místo. Proto se zvu Revolucí, to jest převrácením, neboť vyvyšuji, co má být podle věčných zákonů nízko, a ponižuji, co má být vysoko.‘“

Co říkáte myšlence, že světu dnes vládnou tři ideologická „N“ – neoliberalismus, neokonzervatismus a neomarxismus, které se navzájem na různých úrovních doplňují a podporují? Neokonzervatismus, hlavně v zahraniční politice a otázce suverenity, neomarxismus zejména v oblasti kultury a morálky a neoliberalismus v oblasti ekonomiky…

S tím lze v zásadě souhlasit. Současně s tím je ale třeba říci, že jde o ideologie dominující v postkřesťanských společnostech. V jiných kulturách a civilizacích zase řádí jiní čerti. Nemáme to holt my, stoupenci svobody, zasazené do spravedlivého řádu ve společnosti, v dnešním světě ani trochu snadné.

A co byste řekl značně zjednodušené myšlence, že vlastně Stalin, a u nás například Husák v době normalizace, vlastně v praxi marxismus opustili, když Stalin zakázal potraty a snažil se jakž takž obnovit rodinu proti původní leninské a trockistické volné lásce, a prosazovali svou, byť pervertovanou verzi patriotismu, byli v praxi „pravicovější“ či „přirozenější“ než neomarxisté na Západě, kteří destruovali a destruují rodiny a národy jako přirozené entity? Nebyly v praxi komunistické režimy v Evropě spíše jakousi pervertovanou verzí jakéhosi národního socialismu (nikoli nacismu), který bránil některé přirozené hodnoty? Nebo nebyl Stalin určitou analogií Napoleona, který sice vycházel z francouzské revoluce, ale nejhorší jakobínské excesy odstranil? Byl použit i termín „Stalinův termidor“…

V podstatě si na ty otázky více méně správně odpovídáte sám, takže z mé strany mohu přidat jen již několik postřehů či doplnění. Předně je třeba v zájmu pravdy a spravedlnosti konstatovat, že i ony „vlastenecké“ formy komunismu přinesly světu mnoho zla. Jakkoli je pravda, že Stalin nepokračoval v podpoře uvolněné sexuální morálky a v roce 1936 potraty zakázal (sovětské Rusko bylo v roce 1920 vůbec první zemí na světě, která potraty legalizovala), neučinil tak proto, že by ctil lidský život a tradiční rodinu, nýbrž proto, že mu leninské sexuální libertinství ničilo říši, kterou chtěl mít populačně silnou a výkonnou. Pro válečné potřeby také slevil z původní genocidní politiky vůči pravoslavným křesťanům (katolíky vraždil vesele dál), nemilosrdné státní zásahy do církevního života však samozřejmě existovaly i nadále. Takže i když máte pravdu, že z jistého hlediska byla Stalinova verze komunismu méně destruktivní, před jeho společenskou rehabilitací bych důrazně varoval. Tak jako v případě vámi zmíněného Napoleona – konzervativnější hábit nic nemění na tom, že pod ním stále plápolá oheň revoluce.

Na prahu nové normality – Akce D.O.S.T. k parlamentním volbám 2021

Atmosféra světové politiky a ekonomiky je již více jak rok a půl ovlivněna bezprecedentními...

Hovory na pravici XXIV – 28. června od 18 hodin v Praze

Hovory na pravici XXIV, se konají ve čtvrtek 28. června od 18 hodin v Praze 1 na...

Proč feministkám nevadí islám, ale Trump?

Události prvních dnů vlády Donalda Trumpa hovoří jasnou řečí: „Střídáním stráží“ v...

LISTOPAD NEPATŘÍ JEN KAVÁRNĚ

Pojďte si s námi připomenout politický převrat v naší zemi,...